Dětský tábor Slon Vranej

Táborový život - vodácký tábor SLON VRANEJ

foto

Letos nás čeká opět vodácké putování po řece Vltavě. Lodě (pramice Sázava), pádla, stany, hoboky, karimatky, všechno je připraveno a bude zkontrolováno při zajisté náročném praktiku a teď už jen chybí aby si admirálové domluvili se Svatým Petrem pořádné počasí.

S počasím je to vůbec složité. Když je dlouho krásné počasí začne ubývat voda a sjezd se může proměnit v pěší pouť vysušených vodáků, kteří za sebou vlečou lodě vysušeným korytem pod velením vysušeného admirála.

Na druhou stranu když prší moc dlouho naplní se sice řeka vodou, ale s ní i stany těch, kteří je mají jen proti slunci, postupně se promočí všechny suché boty a ponožky (samozřejmě teprve poté jsou použity holinky a pláštěnky), střed tábořiště kolem ohně se promění v bažinu, nasákne se louka a admirál. Otráveně sedí v pláštěnce u nehořícího ohně a hraje na kytaru. Zajímavé je, že tatáž kytara slušně vypůjčená a posléze nalezena uschována za stanem v mokré trávě admirála tak vytočí.

I když není admirál naladěn nejlépe, přesto rád ještě pomůže radou jako např. "To je ono, Piškote! Ještě si vem´ tepláky na spaní a lehni si k ohni do toho humusu!". Dotyčný si oblékne jedinou věc, kterou ještě má suchou mimo pláštěnky na dně hoboku, , totiž růžovou teplákovou soupravu s medvídky a nadšeně ulehne na určené místo. Admirál se nadechne, na chvíli neovládne lícní svaly držící spodní čelist a vytřeští oči na nebožáka nořícího se s bezelstným úsměvem do černého bahna. Poté ústa pomalu zavře, otočí hlavu vzhůru a zhruba dvacet vteřin hledí vyčerpaně a lítostivě do mezery v mracích. Pak sklopí hlavu k zemi a podivně vyrovnán odchází z tábora, pokládaje kytaru za stan do mokré trávy.

Jak vidíte je nejlepší aby počasí bylo stále slunečné a teplé, pouze aby vždy zhruba deset kilometrů nad tabořištěm nad ránem před jízdou zapršelo.

Než se vyjede je nutno našlapat všechny osobní věci do hoboků (boty do vody, pláštěnku a čepici vždy několik jedinců zabalí na dno), kuchyni a erár naložit do vleku, sbalit stany (většinou v tuto chvíli přichází přeháňka), strhnout tropiko, uklidit tábořiště a odejít k lodím. Činnost plánovaná na dvě hodiny se pravidelně protáhne na čtyři a vyjíždí se těsně před polednem. Samozřejmě kuchyně mezitím už odjela autem na nové tábořiště, plánovaný čas příjezdu se občas liší jen málo od skutečného času odjezdu a makak hladoví a reptá. Mobilním telefonem je přivolána kuchyně zpět na což se okamžitě v odjezdovém zmatku zapomene a výprava vyjíždí. Vzápětí přijíždí do opuštěného tábořiště auto s obědem. Mobil na lodi nemá signál a dochází k oblíbenému hledání níže po proudu. Většinou auto přijede k nejbližšímu přístupu k vodě a čeká zde na lodi, které tudy ovšem před pěti minutami projely a po půlhodině hra začíná znovu pouze s tím rozdílem, že nyní je na lodích signál jako zvon, ale řidič nemá žádný.

Když se všichni po dvou hodinách náhodně najdou, zjistí se že v bedně s lanšmídem jsou rezervní kolíky ke stanům. Řidič je vyhnán, naštěstí již notně zesláblými makaky do nejbližšího krámu koupit vše za svoje a poté co je během dvaceti minut sehnán v okolí otvírák na konzervy se konečně může obědvat.

Všichni se už těší do nového tábořiště, kde je údajně "bezvadný" kiosek a záchody jsou tak daleko, že se cestou stráví spousta času zrovna v době řezání dříví, či loupání brambor. Bohužel fáma lhala, kiosek hygienik zavřel a jediné volné místo k táboření je přímo vedle záchodů, protože řidič jezdil s obědem po jižních Čechách a ostatní už zabrali místa u vody. Protože mužstvo dává najevo, že tábořiště se mu nelíbí, admirál oznámí, že druhý den se tudíž půjde na výlet. Prý "abychom tu nesmrděli celý den" . Pravda je, že při namátkové prohlídce v půlce tábora jsou nalezena ještě originálně zabalená mýdla ("aby se mi nerozmočil ten papír, né?" ), ale vedle WC je to poněkud nadnesené tvrzení. Poté, co rozesmátě oznámí trasu (dva hrady a rozhledna) námořníkům se zlepší nálada a dva slabší kapitáni omdlí. Vědí totiž, že všechny zmíněné stavby jsou na kopcích, délka trasy je cca 20 km, kolem hospody se jde jenom jednou a navíc, jak zjistil admirál, se musí spěchat aby se odpoledne stihl vlak zpět. Jinak se jde dvanáct km navíc. Druhý den přichází zničená výprava do tábora kolem sedmé večer, protože admirál si spletl značky v jízdním řádu, jeden z kapitánů blouzní žízní, dva makaky kteří vyrazili v holinkách nesou a je jasno, že druhý den se nejede, záchody, nezáchody.

Volný den se využije pro spoustu táborových her, pokračování celotáborové hry a vůbec pro legraci. Admiralita nemá ovšem pochopení pro potřeby mužstva a hry typu: kdo nejdéle vydrží ve stanu, koho nejdéle dnes neuvidíme, kdo sní čokoládu nejrychleji, případně oblíbenou kuř a nebuď viděn, odmítá. Naopak stále se drží zkostnatělých her kde se posádky nutí k vysilujícímu pohybu, případně musí provádět věci, které jsou všem jenom pro smích. Zkuste vylovit z prádelňáku plného vody plovoucí jablko jenom pusou. Samozřejmě poté co jste si kvůli Máně umyli a natužili irokýze! Nebo se zavázanýma očima nabrat vodu z řeky za hlasitého navigování celé posádky, když to dělají všechny posádky najednou a vy nevíte kdo na koho křičí a snažíte se najít vodu v kopřivách. Posádky si mohou strhat hlasivky, vy lezete do močálu a admiralita se válí smíchy.

Dny strávené na tábořišti ovšem mají své výhody. Jednou z nich je pravidelná strava. Nemusí se balit a kuchař se od rána může věnovat výrobě oběda. Jeho pokusy si situaci ulehčit například vařením nudlí s tvarohem jsou přes jeho snahu odmítnuty ("Chlapi, to má výhody - je to rychlý jídlo, můžete hodovat už v půl dvanácté. Navíc se nenadělá moc nádobí, služba to bude mít jednoduché." A potichu dodává:"navíc toho stačí uvařit jen trochu, protože to stejně nikdo nejí"). Admiralita se vzácně shodne s mužstvem a vyžádá si rajskou, koprovou, svíčkovou, gulášek, řízečky a k večeři kuřátko na roštu. Po poskytnutí první pomoci kuchaři je tento donucen uvařit pořádné jídlo, což se mu kupodivu většinou podaří a po obědě na chvíli zavládne klid a rovnováha. Makak tráví polední klid trávením oběda, pokusy o zakázané návštěvy v cizích stanech, pytlačením, házením nožem, šťouráním se v ohni, vyptáváním se, kdy už se pojede domů, kolektivní návštěvou WC a zkoumáním co bude k večeři. Admiralita se shromáždí ve žracáku k poradě.

Odpoledne se připraví táborák, nařeže se dříví, udělají lavičky a po večeři se všichni sejdou u ohně. Po zhodnocení dne a poté co hyena prodá zapomenuté věci, které za celý den posbírala, si všichni sednou (ti, co toho pozapomínali hodně spíše postávají) a zazpívají o tom jak tiše šumí Niagara, jak voní les, případně vánek, či oblíbenou Prd, prdy, prdlajda.

Je-li předem vyhlášena hodina večerky, snaží se makak za každou cenu tuto přetáhnout a trumfuje se kdo vydrží déle. V případě, že admirál zruší večerku a oznámí, že každý může jít spát kdy chce, většina tábora spí již kolem desáté.

Oblíbená je též noční bojovka. Admiralita ji s velkým nadšením připravuje celý předchozí den. Je připraven oběšenec, dokreslující atmosféru občasným vlčím zavytím, bludičky a vodník, na trase jsou rozmístěny svíčky. Po večerce se strašidla rozmístí do bojových pozic a poté je vzbuzena první loď. Ve chvíli, co je rozespalá a těžce nadšená posádka sešikována a nasměrována k lesu vrací se zmatený kapitán, pověřený rozsvěcením svíček a prosí o pomoc neboť ve tmě nemůže svíčky najít. Posádka usedá rezignovaně k ohni a zbytek admirality vybíhá hledat svíčky. Po půlhodině je vše připraveno a první posádka vyráží. U lesa zjišťuje, že jim nesvítí baterka a vrací se pro jinou. Bez baterky ji však nemůže najít a tak po dvaceti minutách vyráží s baterkou vypůjčenou od admirála. Další posádka nastoupí v kraťasech, jiná nechce vstávat a největší gigolo tábora má střevní potíže, když zaslechne z lesa vlčí vytí. Hra se pomalu dostává do skluzu. Vlk v lese začíná chraptět, bludičky hasnou a nudící se vodník spadl do řeky a teď si v rákosí nadává do starých pitomců a mrzne. Oběšenec, visící na důmyslných popruzích se začíná sesmekávat, popruh se zařezává do rozkroku a on zjišťuje, že bez cizí pomoci se nedokáže odpoutat. Jeho vytí se začíná stávat autentičtějším a je velmi závistivě hodnoceno ostatními strašidly. Posádky poté, co se zděšeně při jeho zavytí rozprchly po okolí, zjišťují, že na ně nemůže a hážou po něm šišky. Nejmladší člen posádky nechápe, že jde o hru a přetáhne ho klackem přes záda. Totéž se opakuje u vodníka, s tím rozdílem, že u řeky nejsou šišky, ale kameny a vodník je zahnán do řeky. Hra končí kolem půl třetí poté, co jsou v lese pochytáni zbloudilí a už častečně zdivočelí makaci a uloženi k spánku. Admiralita se sesedne u ohně a vytahuje se kdo líp strašil. Všichni se shodnou, že nejlepší byl oběšenec a tím se přijde na to, že ho stále ještě nikdo neodvázal. Vyráží záchranná jednotka a přivádí sveřepě mlčícího kapitána opatrně našlapujícího s nohama od sebe. Po nutném občerstvení trochu rozváže a prohlásí, že tohle ho už nikdo nedonutí dělat a příště že si zabírá místo vodníka u šumící řeky se zrcadlícím se měsícem a s bludičkami. Vodník si potají pohladí modřinu na zádech a přisvědčí, že kolegovi toto lukrativní místo za dnešní výkon, ač nerad, postoupí. V tu chvíli přichází do tábora admirál vedlejšího tábora a oznamuje, že u jeho ohně sedí již půl hodiny jedna posádka, která zabloudila a na kterou se nějak zapomnělo. Posádka je zahnána do stanů a admiralita odchází do sousedního tábora za ni potupně zaplatit.

Samotné sjíždění dravého toku jsme si nechali na konec. Už na prvním tábořišti jsou makaci rozděleni do rovnocenných posádek podle schopností a síly a vylosují si loď a kapitána. Vede to zákonitě k tomu, že jedna posádka se posléze ukáže jako vyjímečně slabá a tu si vylosuje admirál. Tím má samozřejmě možnost prokázat, že je nejschopnějším mužem admirality.

Posádku tvoří čtyři až šest makaků a kapitán. Za háčky jsou vybíráni ti zkušenější a silnější, neboť na nich leží zodpovědnost vést loď nebezpečnými peřejemi, vyhlížet kameny a určovat tempo. V praxi je to ovšem tak, že loď je řízena pouze kapitánem, který se marně snaží donutit posádku ke stejnému tempu. Při vjezdu do peřejí nepřehledného úseku řeky si jeden z háčků položí pádlo do lodi, zuje botu a ukazuje druhému háčkovi kolik v ní má písku. Po hysterickém projevu kapitána si botu dotčeně obuje, uchopí pádlo a jemně je namočí v řece. Zatímco se kapitán nadechuje, položí druhý háček pádlo do lodi a hledá něco k pití. Kapitán, zoufale držící loď alespoň v přímém směru, použije v následující větě několik jmen svatých , slíbí háčkovi temnou, avšak velmi krátkou budoucnost a háček se vrátí k pádlování s mumláním :"Až umřu žízní, tak uvidíte. Já vás varoval!" Vzápětí však oba háčkové oživnou a zajásají:
"Kámen!"
"Kde!?" zařve kapitán, který zezadu nic nevidí.
"Támhle!" odpovídají oba háčci.
"Ježišikriste, kde je to tamhle!?" zaječí kapitán, ale vzápětí už ví, že "támhle" bylo přímo před nimi a v lodi je díra a teče do ní voda. Na palubě propukne diskuse kdo to zavinil, což je záminka k tomu, aby háčci vyndali pádla z vody a přestali sledovat řeku. Situace se periodicky opakuje. Mezitím zadáci odevzdaně vylévají vodu z lodě a myslí na to, že kdyby admiralita posadila na místo háčků je nikdy by se nic takového nestalo. Kapitán svěsí hlavu na prsa a přemýšlí proč si na tohle bral dovolenou.

Není ovšem vždy tak zle. To když řeka teče, je bez kamenů, slunce svítí a předpověď počasí je optimistická. Lodě přirazí boky k sobě a takzvaně se "soulodí". Všichni odloží pádla a slepenec lodí je unášen řekou. Protože námořníci spolu už půl hodiny nemluvili musí to napravit, všichni mají žízeň (pití je vždy na té lodi, která přijede poslední), ty posádky, které nikdo neviděl jak vjely na mělčinu, protože jely poslední, se vytahují na ty co vidět byly. Prostě pohoda.

Vrcholem je ovšem sjíždění šlajsen. První šlajsna je až ve Vyšším Brodě a to už jsou zkušení i nováčci. Přesto se všech při příjezdu k jezu všech zmocní zvláštní nervozita, všichni přirazí k jezu a jdou se na šlajsnu podívat. Přestože šlajsna před přestavbou nepatřila k těm těžším proběhne na její koze tradiční porada kudy se "to" pojede
"Já bych jel vlevo."
"Kdepak tam tě to hodí do toho vracáku a jseš tamhle v těch stromech. Hezky vpravo kolem kozy a dole pravý háček přitáhne."
"Jo přitáhne! V tom momentě jste v tom ostrově! To musíš odlamovat jako blázen abys obrátil a zastavil pod jezem!"
"Jak odlamovat? Snad přitáhnout, ne?"
"Aha, já si nevšim, že pán je levák... To je těžký. V tom případě…"
Porada pokračuje ještě deset minut, nakonec všichni nastoupí, sjedou to bez problémů a bez zastavení prostředkem. Makaci vybíjejí nahromaděnou nervozitu vyprávěním toho co zažili (jako by u toho ostatní nebyli), jak to nic nebylo, jak vůbec neječeli, jak jsou proti ostatním dobří a jakého mají senzačního kapitána. Ten podlehne vrozené ješitnosti, pochválí velkoryse posádku, pronese skromnou řeč na téma "léta zkušeností, cit pro vodu či Pollert by se mohl učit" a přestože tudy jede už po patnácté, vjede mezi kamení pod ostrůvkem a cvakne loď. Po vylití, pochytání nepřivázaných věcí, oplakání těch, které neplavou, nebo naopak plavou moc rychle, dochází ke vzrušené debatě a vyšetřování na klasikovo téma: kdo zavinil, že kapitán vydával tak zcestné rozkazy.

Bohužel staré zlaté časy jsou pryč a nová doba způsobila, že některé šlajsny byly zcela přestavěny a některé se změnily na retardéry. V původním stavu už zbyly vloni jen dvě: Vyšší Brod a U barevné skály a i u nich se plánovala oprava. Kdo pamatuje kámen jako stůl pod šlajsnou v Rožmberku, vracák a kůly pod vodou u Mrázkova mlýna, či vykukující podlahu a kvádr v hrdle pobořené Královny, či další vracák na Zlaté Koruně, navíc v odpadové vodě z papíren ve Větřní? Na druhou stranu, řeka se stala bezpečnější a hlavně čistší. A vzrušujících míst je na ní stále dost. Však on se někdo najde, kdo se cvakne pod barevnou skálou nebo na Královně, k radosti turistů na Jelení lávce, vodáky zvané Krkavčí. Ale to už k řece patří stejně jako prázdniny, pohoda a kamarádství. Tak ahoj a už abychom tam byli!

1x1px

SLON VRANEJ Dětský vodácký tábor na Vltavě.

SLON VRANEJ z.s.
Harrachov 483, 512 46 Harrachov
IČO: 051 351 33